Znechucena

29. ledna 2018 v 21:48 | Satomi |  ...píšu
Stále na neschopence a stále tak nějak bez nálady.

Taky jste jako malí měli ideální obraz svého protějšku? Viděli jste třeba nějakého herce/herečku jako svoji budoucí choť? Já jako malá žrala Brada Pitta a v podstatě ho jako herce mám ráda dodnes, ale už to není ta platonická láska. Hodně jsem za ta léta ubírala své nároky na ideálního partnera, ale jeden bod tam zůstává už od do počátku. A tím bodem je slušnost.

Jenže co si pod tím představit? Určitě bych v tom zahrnula taktnost a omezení sprostých slov. Nemám potřebu a vlastně se mi hnusí být oslovována "vole". Taktéž se mi začínají hnusit lichotky typu: "Jsi kost, pěkná kočička" a podobně. To ve mně každý musí vidět jen kus masa?

Vtipné, že když se snažím na bazaru na Facebooku prodat starý telefon, tak se ozve prvně chlap, který není ani schopen napsat zprávu, a poté, co se ukáže, že dotyčný má zájem o zboží, se ho zeptám tedy, zda ma zájem o ten telefon a jako odpověď mi přijde "O vás". Ano, já určitě prodávám telefon, jen proto, abych zaujala nějaké kluky v tom bazaru... Protože to je logické ne? Kde jinde bych měla shánět přítele, že?

No dobrá. Týpka jsem poslala do háje a ozval se jiný, který smlouval cenu. Když ji neusmlouval, myslela jsem, že dá pokoj, jenže začal posílat nějaká videa, která jsem ale neměla zájem si pouštět. A asi o dva dny později přišla zpráva: "Ukaž prdelku. :)"

To fakt jsou chlapi jen prasata a nedokáží myslet na nic jiného než na sex?!!

Jsem znechucena. Zklamána. A dávám si víno, abych se uklidnila a dobře se mi spalo.

Opravdu existují takové dívky, co na zprávu "ukaž prdelku" se hned jdou přetrhnout, aby udělaly luxusní fotečku a zaslali ji tomu anonymovi? Já doufám, že ne, ale mám pocit, že i takové exempláře se mezi námi najdou.

Asi jsem náročná, když chci slušného chlapa, co mě přijme takovou, jaká jsem, že?

 

První zkouška nového objektivu

20. ledna 2018 v 19:15 | Satomi |  ...fotím
V posledních dvou letech jsem si uvědomila, že ráda organizuji focení nebo když mám možnost, tak i si sama něco vyblejsknu. Jsem amatér, takže nerozumím nastavení foťáku a větám typu: "Víc si to zacloň". Ale o to větší chuť mám zachycovat jedinečné momenty a dělat krásné fotky cosplayerům. Na loňském Advíku (2017) jsem měla možnost aranžovat dvě cosplayerky, které s cosplayem teprve začínaly a to mě velmi bavilo. Mám ráda, když mám volnou ruku a mohu si takovou akci řídit. A Azar přesně věděl, proč je zrovna dávám takhle k sobě nebo od sebe a dané pózy zachytil.

Díky němu jsem si nyní k mé první zrcadlovce pořídila objektiv Canon EF 85mm. Věděla jsem, že je dělaný pro portréty a nebo jak říkám já: "dělá to pěkné rozmazané pozadí za daným objektem."

A jelikož jsem sama neměla možnost tenhle objektiv dřív vyzkoušet, tak první zkouška proběhla doma na mém kocourovi.


Patřím sem vůbec?

19. ledna 2018 v 21:48 | Satomi |  ...píšu
Dnešní večer trávím u vína a poslechu Yuki Kajiury. Oh, jak já tu skladatelku zbožňuji. Nevím, jak to dělá, ale její skladby se vždy dotknou mého srdce a vyvolají ve mně spoustu emocí. Obvykle u nich brečím.


Nedělá mi problém mluvit o minulosti, o všech těch křivdách, co se mi udály. Ale vážně mě unavuje to říkat lidem, co vás jen politují a pak vytahují své problémy. Já nestojím o lítost, ale o povzbuzení a nabídnutí pomoci. Mám pocit jako bych se topila v řece a natahovala ruku k tomu, co je na břehu a ten by jen se smutným výrazem pronesl: "To je mi líto."

Někdy si jako Ilona Csáková říkám "Proč mě nikdo nemá rád?"

Dobře, ty dvě si se mnou pořád píšou, ale vím, že to nebude na furt. Obě mají tu druhou a nikoho jiného k sobě nepotřebují a nejspíš ani nechtějí. Počet tří lidí stejně nedělá dobrotu. A někdy mám pocit, že mě prostě jenom trpí...

"Jsi trubka."

Jak já to slovo začínám nenávidět. Proč by někdo s označením trubka měl být ještě na světě že?

Cítím se jak naprasknutá sklenička, kterou nikdo už nevyužívá, protože by z ní obsah mohl vytéct nebo by se mohla jen v samotné ruce roztříštit na kousky ostrého skla a zranit toho, co ji držel. Možná si jen naivně namlouvám, že se ještě dám slepit, ale stejně tomu chci stále věřit. Chci věřit, že jednou poznám taky někoho, kdo mi obrátí svět vzhůru nohama a já budu víc přemýšlet nad tím, jak si užívat života než kolik sklenek vína ještě mé tělo dokáže pojmout a kolik bych jich musela vypít, než bych se otrávila alkoholem...

Říkám si, zda by si vůbec někdo všiml, kdybych se jednoho dne nepřihlásila na FB a prostě zmizela... A sháněl by mě vůbec někdo?

"Stejně už odpověď znáš, tak nač ty otázky?"

No jo. Tak dobrou...
 


Že já tam chodila...

18. ledna 2018 v 19:41 | Satomi |  ...píšu
Od doby, co jsem nastoupila do práce (už je to pět měsíců) jsem se naučila každou chřipku vyležet za víkend nebo tzv. přechodit. Jinak řečeno jsem se nacpala prášky a šla do práce. Skončilo to krásné období, kdy jsem chodila za mámou a žádala ji o omluvenku do školy, a pak celý den prospala. Když člověk pracuje, tak se všechno změní. Moje máma snad jednou za život měla neschopenku, a to když už opravdu nemohla kvůli kolenu div chodit. Jinak vše vyléčila pomocí zázvorového čaje a prášků.

Když jsem se bavila s kolegyní v práci, tak mi řekla, že její šestiletá dcera má bezpříznakovou angínu. Ano, taky jsem se divila, že taková věc existuje. Měla jsem pocit, že angína značí vysoké horečky a takový ten stav, kdy jste unavení ale ani spát nemůžete. No ale její dcerku jen děsně bolelo v krku. Ukázalo se, že má angínu a dostala antibiotika. V tu chvíli jsem si říkala, jestli nemám to samé, jelikož tři dny po sobě jsem se probouzela s děsným knedlíkem v krku. Jenže jsem tomu zprvu nevěnovala moc pozornosti. Přece jen rýmu mám skoro na denním pořádku a to, že mě občas bolí hlava nebo trochu v krku ještě nic neznamená. Vezmu si paralen a nehrotím to. Jenže jsem na víkend měla plány a protože bylo úterý řekla jsem si, že si zažádám o propustku a další den ráno zajdu k doktorce se jí zeptat, čím to vyléčím. Myslela jsem si, že mi doporučí nějaké "bonbony" na krk nebo dá antibiotika a já přitom budu chodit normálně do práce, ale to se nestalo. Dostala jsem antibiotika i neschopenku.

Na jednu stranu jsem ráda. V poslední době toho na mě bylo moc. Jak v práci, tak i v běžném životě a já se začínala pod tlakem hroutit. Takže ano, jsem ráda, že se mohu flákat doma a mám čas si přečíst všechny ty časopisy, co jsem si za poslední měsíc nakoupila, ale...

No, je tu i dost záporů. Přijdu o celkem dost peněz z výplaty, kolegové budou ve stresu, že musí dělat i mojí práci a jednoduše řečeno, nemám ráda polykání těch obřích antibiotik.

Vtipné bylo, že ten den co jsem k měla k doktorce jít, jsem si připadala v pořádku. A měla jsem pocit, že mě vyhodí s tím, že simuluji, a že v tom krku není nic vážného. Den předtím jsem si vycucala nějaký ten bonbon na ten krk a to mi trochu ulevilo od toho nepříjemného pocitu, ale přesto se tam jít vyplatilo.

Teď už jen zbývá čekat, zda antibiotika zaberou. Ve čtvrtek mám kontrolu, na jednu stranu bych ráda šla už ten další pátek do práce. Přece jen, čím déle je člověk doma, tím spíš zleniví...

Po tolika letech zpátky!

13. ledna 2018 v 22:22 | Satomi |  ...píšu
Už je to nějaký pátek, co jsem měla svůj blog, že si ani nepamatuji jeho název. Psala jsem tam tehdy své myšlenky, pocity a hlavně události ze střední. Nejspíš už neexistuje. A to bych si ho zrovna ráda přečetla...

Proč že se vracím? Dobrá otázka.

Proč jsem si tehdy zakládala blog? Abych tam psala své zážitky? Zveřejňovala svou tvorbu (povídky, básně) nebo abychom si tam mohli důvěrněji povídat s mou jedinou kamarádkou ze střední, která taky měla svůj blog? Nevzpomínám si.

Nikdy jsem dlouho nevydržela si psát klasický deníček. Možná tak týden byl můj rekord. Pak byl deníček schován a už jsem na něj nikdy nesáhla. Možná jsem si jen prostě nechtěla stěžovat na svůj nudný život. Zatímco blog byl pro mě příjemnější a to nejen z důvodu, že na klávesnici se píše líp jak s propiskou v ruce. Je tu ta šance, že sem někdo zavítá a napíše vám něco smysluplného a nakonec se i zkamarádíte. Jsem naivní, že?

Chybí mi opravdový přítel. Člověk si myslí, že někoho takového má a bere ho jako samozřejmost, že se pak diví, když se z dotyčného vyklube největší zrádce.

"Kdy už konečně pochopíš že chyba je v tobě?"

Tohle se mi objevilo na ask.fm. Mohlo to psát tolik osob, ale stejně mám pocit, že to musela být ONA. Jako bych ji tu větu slyšela vyslovovat. Nenávist se člověka umí držet. Jen já jsem ta, co po čase odpustí všechno. Asi bych odpustila i jí... Ale ona nikdy za mnou už nepřijde. I kdyby ztratila svého přítele, přes svou hrdost by potupně za mnou nepřišla s tím, že to chce spravit. A já za ní zrovna taky nepůjdu...

Někdy si říkám, jestli toho chci moc. Jednu spřízněnou duši, pro kterou budu vším, jako i ona pro mě... Stojí o tohle v dnešní době vůbec ještě někdo?

Po dvou sklenkách červeného se mi chce spát. Tak tedy... Dobrou noc.